jeden z našich trumfů
Literární impotence občas postihne každého správného autora a kdo říká že ne, nestojí mu pero (nebo chcete-li klávesnice, abychom nezabíhali do laciného pohlavního humoru, je mi přec už šestnáct a půl) dodnes. Zatímco pro vás byl nepřítomností nových článků svět zkažený jak vídeňské párky ve vesnickém koloniálu, já si žil docela pěkně, občas jsem umřel, občas jsem spal a občas přemýšlel o čem vám napíšu. A vzhledem k tomu, že Kopec šišek bude jednou nejoblíbenější kapela vás i vaší sousedky, je nutno tvořit zpravodajský archiv právě o jeho árijsky nadčlověčích šou, kde průměrná žába (jak by řekl soudruh Jestřáb) zažije nejeden prožitkový orgasmus.
Páteční zkouška probíhající pod střešními okny mé domoviny probíhá idylicky jak reklamní spot s matkou nabranou na přední sklo auta nezodpovědnýho řidiče. Ta sobotní už je ale docela milá a všechny nadávky probíhající mezi jednotlivými troskami našeho souboru jsou klasického rázu a ostré konflikty se sboristkami se vcelku tupí. Carpe diem je takový druh podniku, že kdybych se měl rozhodnout kde ukážu na pódiu penis, jej bych dozajista nevolil- už jen pro to náboženské ticho, jemuž kostel sv. Václava s přehledem decibelně vyjebává. Po citlivé písničkářce nastupujeme my, chlapci co s nikým nechodíme, s vrstevnickým fanklubem u prvních stolků, který už zase dokázal snížit kotlíkářský věkový průměr akce o polovinu, což je vlastně jeden z našich trumfů. V absolutní premiéře zaznívají čtyři až dvacetčtyři hodin staré skladby: o vinohradském kabaretu, kol kterého s M.I. Kačurem čas od času procházím, doufajíc v zahlédnutí prostitutky nebo alespoň plešky ze sekurity co se zle tváří, a o Mirku Dušínovy, který zakáže svým kamarádům z klubu onanovat, načež nastane revoluce od bobří řeky. Oboje vesele posíráme, ale když lid na posírání reaguje s úsměvem, není důvod k nasrání a tak je to fajn, ačkoliv týden na to slyšíme zvěsti o tom, že dvě z našich čelních fanynek označily koncert slovem obecné fekálie. Když se dostatečně opiji a poslední kotlíkář dopeče poslední špekáček nad ohníčkem, přesouváme se s Delisou na oslavu dívky, s níž jsem mluvil jednou v životě a skoro mne to stálo existenci, když jsem po konverzaci na téma Romský problém měl chuť umlátit svou hlavu o strahovské koleje. Cestu tramvají zpříjemňujeme spolucestujícím kytaro lingvistickým džemem a stihli bychom vpravdě stvořit velké věci, kdyby s diskotékovym jekotem tramvaj nepřepadla parta čtyř dylinek s bobřím kožíškem na kapucách. Zahraj něco známýho zapištěla jedna. Všichni jsou už v mexiku zařval jsem při vzpomínce na děsivé chvilky s Country Radiem při mytí nádobí a nejspíš nejhorší písničku na celym světě. Jenže jekot posílil a první sloka z přemalovaných rtíků zazněla dřív než jsem stihl najít co nejdysharmoničtější akord na kytaře. Bylo třeba si vyjasnit co a jak. Ke smíru ale nedošlo a tak mi ruka hrábla do rozladěnýho éčka a píseň Michal David nemá koule začala udávat rytmus naší cesty. Ty volé, ty si fakt blbej, dyť mu dcera umřela na leukémii! To teda neni moc sranda, jako...zaječela ta nejcitlivější. Odvětit něco drsného, tak jak jsem měl v plánu, se mi žel nezdařilo- bylo třeba nástupu na refrén. Tvrdý boj mezi naší produkcí a jejich protestním pištěním ukončí až hlas oznamující příjezd do středu Smíchova. Vycházíme s Delisou z tramvaje a sám Jah ví, že tenhle battle jsem vyhráli my a laciná country kytara Stagg.
Dvě olbřímí diskokoule ve dvou ze čtyř rohů hospody, kam posléze dorážíme, pak působí jako zmrtvýchvstalej pistolník na tuhý hromadě anonymních nepřátel Žán Klód Van Dáma, co zvedne kvér ve chvíli, kdy už se Žán ve sladký nevědomosti dalšího nebezpečí smyslně usmívá do kamery v očekávání klasickýho hepyendu.
