v symbióze
V Symbióze, čajovně kde v onu sobotu slaví Josefína, vnučka dědy co režíruje béčkový braky o hipících, narozeniny (náhlý příval narozeninových oslav zapříčinil, že má sbírka Maximů pod stolkem je nenavrátně v šípku, ale potencionální ztopořené údy mých kamarádů a ztopořené bradavky mých kamarádek mi mohou být útěchou), je to trochu jako v nějaký scéně z Oněgin byl rusák, až na to, že bolševik už je zakopán pod drnem, což dokazují i digitální fotoaparáty přítomné mládeže, které by v socialistickém seriále působily jako nejmodernější, bratry soudruhy dlouho vyvíjené přístroje na bezprostřední zpopelnění panelového sídliště pomocí jednoho zmáčknutí.
Ještě před tím než stihneme s M.I. Kačurem darovat Josefíně píseň napsanou zmíněným chlapcem dvacet minut předtím v tramvaji, přichází protidůchodecký aktivista a postrach z řad antipacifistických hnutí Bambus, aby fotkou ve svém mobilu dokázal, že jeden ze čtyř zajatých squatterů, kterýmž se věnovali celý den masová média, je také student nejneprestižnější pražské studovny (jíž jsme součástí) Ondřej. Může dostat až pět let oznamuje Kristýna, která nemá ráda Xaviera Baumaxu. To je v prdeli konstatuje M.I. Kačur, pro nějž by Ondřejovo případné zatčení znamenalo ztrátu jednoho z nemnoha psychicky nelabilních spolužáků. Tuto nekalou situaci s ním v protipolicejním duchu probírám, zatímco Bambus radši balí Sensimílu, čímž dává najevo svůj způsob řešení. Než ale valně zapředem diskuzi, pokládá kůl židovka Ester telefon a klopí hlavu. Mně právě umřela babička praví zpoza kadeří. To, co nás učí filmovej průmysl je jen hnůj; v takový situaci je dle mého třeba rázný konstatují věty (třeba Je to ale na hovno svět). Samozřejmě že pevný soustrastný obětí má taky svý neoddiskutovatelný účinky, ale házet dotěrný otázky týkající se stavu raněnýho je hodno regulérního skalpu a vysátí močovýho měchýře. Osobně jsem zvolil soucitný ty vole. Po reprodukci narozeninové písně, mimořádně pokurvené mou účastí v podobě nedobré hry na country kytaru Stagg, je již ale zase poměrně pozitivní nálada. Tady to je palička, která patřila sestře mojí spolužačky, která ale začala brát kokain a všechny svoje paličky zapálila a odstěhovala se podávám poté Josefíně ještě jeden dar navrch a ona je očividně šťastná jak nikdy v životě.
Večer je to pak vážně jak z čtivý literatůry; v půl sedmý se Ivanovič rozchází s Terkou (nelze si nepřipomenout že začátek jejich vztahu se vztahuje k noci, kdy můj obličej musel čelit slepičí řiti) a dle svědectví jednoho z nich to probíhá klidně jak tón Pavla Poulíčka při penaltě rozhodující o účasti českýho nároďáku na světovym šampionátu, v půl a pět mi čte obrozená Ester své kurevsky dobré básně z nichž si žel pamatuju jen zmínku o neoholených nohách a v půl devátý, za tmy z níž ční jen jeblý Výstaviště, praví Bambus Teď pojedu ke hrobu svýho psa do Prokopskýho údloí a budu tam sedět. To myslim smrtelně vážně...nevíte jakej tam jede autobus? k čemuž mně napadá snad jen to, že až jednou bude někdo psát Bambusovu biografii, poslední věta by měla znít rozhodně takhle:
A protože tenhle potencionální bestseller s názvem Bambus- Příběh docela debila zřejmě nikdy nikdo nevydá a nikdy nikdo nenapíše, nechť má jeho závěr své čestné místo alespoň zde.
